Upozornenie na knihu Dmitrija Orlova s podtitulom Sovietsky príklad a americké vyhliadky, som dostal z článku Jindřicha Kalouse Pět stupňů kolapsu! publikovanom na Britských listoch.

In the waning days of the American Empire the US administration finds itself mired in political crisis; foreign policy has come under sharp criticism; and the economy is in steep decline.

V článku Jindřicha Kalouse ma nesmierne zaujalo ako prepojuje súvislosti medzi 5 fázami zmierovania sa so skutočnosťou v osobnom živote a postupom spoločnosti a ďalšími súvislosťami:
„Elisabeth Kübler-Rossová popsala pět stupňů průběhu osobních tragédií člověka včetně vyrovnávání se s vlastní smrtí jako popření, zlost, smlouvání, depresi a přijetí. Někteří myslitelé a aktivisté jako James Howard Kunstler nebo John Michaeal Greer si všimli, že tento model až překvapivě dobře vyhovuje způsobu, jakým se společnost (nebo aspoň její informovanější a dosud myslící části či jednotlivci) vyrovnává s nevyhnutelností nastávající budoucnosti v situaci, kdy instituce a systémy zajišťující život jsou podkopány kombinací vyčerpání zdrojů, katastrofálních klimatických změn a politické impotence. O jemnější struktuře nadcházejících změn však bylo dosud málo řečeno. Můžeme najít široké spektrum přístupů od „kruté a dlouhodobé recese“ finančních a ekonomických „odborníků" přes Kunstlerovu „Dlouhou nouzi" až po teorii Josepha Taintera o nutném zhroucení každé civilizace po dosažení určité míry její složitosti.

Pro ty z nás, kteří už jsme prošli všemi stupni smíření s perspektivou nadcházejících společenských a hospodářských otřesů, by mohlo být užitečné mít k dispozici přesnější terminologii, která půjde za emocionálně zabarvené fráze. Systematika kolapsu může posloužit pro vytváření specifických plánů společnosti, komunit i jednotlivců pro jeho konkrétní fáze. I když nebude existence společnosti na současné úrovni společensko-ekonomické komplexnosti nadále možná, i když za určitých okolností je rozpad společnosti nevyhnutelnou a funkční reakcí na určité změny podmínek, přesto nemusí nutně dojít k masovému vymírání lidstva a přesunu několika přeživších jedinců do bídné existence v divočině. Kolaps lze koncipovat jako řádný a organizovaný ústup místo bezhlavého útěku.

Tieto myšlienky, predchádzajúce 5 stupňom kolapsu, vystihujú rovnako môj pohľad a myšlienky. Môj postoj je presne rovnaký, nezakrývajme si oči a hľadajme cestu, tvorme novú kultúru, nový svet. Už prišiel na to čas, nemáme čo stratiť. Ak však budeme váhať a pretrvávať v zdanlivo pohodlnej pasivite vyčkávania, môžeme stratiť príliž veľa. A to sa týka najmä našich detí a vnúčat.

1. stupeň: Finanční kolaps

Ztrácí se víra v „obchod jako obvykle". Budoucnost se už nijak nebude podobat minulosti, pokud jde o odhad rizik a zajištění finančních aktiv. Finanční instituce se stávají insolventními, úspory jsou zničeny, ztrácí se přístup ke kapitálu.

2. stupeň: Hospodářský kolaps

Ztrácí se víra, že „trh vše vyřeší“. Peníze jsou znehodnoceny a/nebo se stávají nedostatkovými, komodity se hromadí, dovozní a prodejní řetězce se hroutí, všeobecný nedostatek potřeb k přežití se stává normou.

3. stupeň: Politický kolaps

Ztrácí se víra, že „vláda se o nás postará“. Pokusy úřadů zmírnit všeobecnou ztrátu přístupu ke komerčně poskytovaným životním nezbytnostem selhávají, politický establishment ztrácí oprávnění a důležitost.

4. stupeň: Sociální kolaps

Ztrácí se víra, že „naši lidé se o nás postarají“. Místním sociálním institucím jako charitám nebo jiným skupinám snažícím se vyplnit mocenské vakuum docházejí zdroje nebo se rozpadají ve vnitřních konfliktech. (Odtiaľto už to začína byť drsné)

5. stupeň: Kulturní kolaps

Ztrácí se víra v humanitu. Lidé ztrácejí schopnost laskavosti, šlechetnosti, ohleduplnosti, vcítění, poctivosti, pohostinnosti, soucitu, milosrdenství. Novým mottem se stává „ty zemři dnes, abych já mohl zemřít až zítra“.

Našťastie nasledujúca kapitola ponúka „Důvody k optimismu“.

V poslednej kapitole „Rozumná očekávání a závěry“ ma zaujel hlavne Sociálnemu kolapsu: 4. Sociálnímu kolapsu snad bude možno se vyhnout, ale ne všude. Zřejmě k němu dojde tam, kde jsou struktury společnosti zcela závislé na financích, obchodě a vládě. Je proto nutno rekonstituovat společnost dříve, než dojde ke třem prvním stupňům kolapsu. Stejně už leckde může být pozdě. Je to však oblast, kde se postupujícímu kolapsu musíme postavit na odpor, i kdyby jen proto, abychom potomkům odkázali aspoň trochu víc než seznam našich chyb.

Záverečná časť je venovaná Kultúrnemu kolapsu: 5. Kulturní kolaps je něco, o čem je příliš hrozné vůbec přemýšlet, i když někde už k němu možná došlo a je dobře zamaskován dosud funkčními institucemi. …

Možná bude potřeba vytvořit, napodobit nebo importovat zatím nepostižené životaschopné subkultury – komunity přistěhovalců, Amishe a Mennonity, komunity hippies, lóže a řády apod. Tato společenství musela v nedávné době čelit nepřízni a různým ústrkům a nepříznivá zkušenost v nich vytvořila sociální soudržnost. Mohou také přijímat různá vědomá rozhodnutí k preventivnímu zjednodušení uspořádání jejich života. Musíme udělat vše, abychom se tomuto konečnému stupni kolapsu za každou cenu vyhnuli, protože v sázce není nic menšího než osud naší lidskosti.

Na záver tejto pozoruhudnej analýzy ponúka autor „záverečné zhrnutie“:
"Z uvedeného vyplývají také rozumné individuální i společenské reakce na jednotlivé stupně kolapsu, které lze závěrem stručně shrnout takto:

1. Žít s co nejmenší potřebou peněz
2. Zajišťovat si základní potřeby svépomocí
3. Vládnout si sami
4. Vytvářet soudržné a vzájemně odpovědné komunity
5. Obnovovat a podporovat klasické lidské ctnosti"

V ďalších článkoch sa budeme venovať tomu, čo konkrétne znamená individuálne a spoločenské reakcie v našich Slovenských podmienkach. Vyzerá to, že nám nezostáva nič menšie, ako otvoriť svoje duše a hľadať cestu v našej predstavivosti, rozume, civilizovanosti a hlavne v srdci.