Dmitrij Orlov hovorí o tom, že ak chceme niečo stihnúť, musíme začať s organizovaným ústupom. Veľa som o tom premýšľal, čo to je a ako by sa to dalo urobiť. Dnes na spln ma Robo Zelník upozornil na tento diskusní text:
“Proč začít organizovat neformální „Iniciativu za společenskou změnu“?
Počítajme si, stojí to za to, a začnime „mailovou sítí podobně smýšlejících!“
text bol uverejnený v článku K povaze a důsledkům jarní vládní krize
Ekonomická krize je tu – a v zákrytu za ní lze čekat
celkovou krizi společenskou!
Dnes (leden-únor 2009) tu máme podle všeho z hlediska stavu společnosti předkrizovou dobu – zjevná vazba na problematiku krize světové – finanční, jež může vyústit ve vleklou globální recesi s hlubokým dopadem do naší ekonomiky. Víme z publikované analýzy ČSKOS, že developerské projekty kolikrát v těchto týdnech a měsících končí, protože banky odvolávají své přísliby úvěrů. Jsou to totiž vesměs pobočky západních bank, jež v zájmu zachování likvidity prostě z pobočných struktur odčerpaly peníze v zájmu záchrany centrály a čerta se starají, co to u nás, na periférii světového dění, způsobí.
Ale není tato naše společnost v krizi nebo před krizí i bez toho – i jinak?? Vedena vlastní vývojovou trajektorií? Neoliberální reformy, ostrý rozvoj třídních rozdílů, krize důvěry v tuto formu zastupitelské demokracie, měšťácká normalizace poměrů po popřevratových „demokratizačních excesech“ 90. let, korupčně-mafiánský charakter zdejšího kapitalismu – to vše vypadá jako docela zajímavý koktejl, kde je možné nějaké krizové vyústění. A pokud se obojí, tedy vnější i vnitřní předpoklady sejdou, zkumulují, pak je společenská a politická krize více nežli pravděpodobná.
Proč se dosud ve společnosti skoro nic neděje?
Co se u nás vlastně nyní děje? Proč se „nic“ neděje? Lidé se mají stále poměrně slušně a drsné dopady pociťuje zatím opravdu jen menšina, byť se rychle rozšiřuje. Nižší společenské třídy se právě dotvořily nebo ještě dotvářejí (výrazná vertikální mobilita 90. let je podle všeho u konce, její těžiště bylo ve 2. polovině 90. let, nyní se již po několik let vzniknuvší rozvrstvení stabilizuje). Ale ti, kdo se ocitli „dole“, si toto zdaleka ještě ve všech souvislostech neuvědomují, stali se třídou o sobě, ale v hlavě mají guláš, živený mediálními mnohohlavňovými bulvarizačními dezinformátory vedoucími obvyklou přehradnou palbu k překrytí toho podstatného a určujícího tím nepodstatným a okrajovým.
Sociální životopis těch „dole“ k tomu guláši v hlavách také přispívá. Od 70. let se v této společnosti rozvíjel konzumní ideál, zprvu mlsně pošilhávající po Západu, posléze lidé uvítali svůdný a přežraný západní konzumerismus i zde, a to i se všemi jeho „ale“. Tohle je zátěž, kterou si s sebou nesou příslušníci nižších tříd do nových poměrů a až teprve jisté procitnutí a vystřízlivění povede k jakés-takés reálné reflexi vlastního postavení.
Zatím není tak zle – jenže jak kde? V Novém Boru, na Bruntálsku, na Zlínsku, ve Šluknovském výběžku, na Jesenicku a jinde to bude o hodně odlišné, nežli v Praze a ve velkých městech nebo jejich bezprostředním okolí.
Tři možné varianty dalšího společenského vývoje u nás
Samozřejmě, že se nemusí udát vůbec nic převratného ani bouřlivého, nemusejí se před námi otevřít vůbec žádné nové možnosti, příležitosti k podstatným změnám uspořádání společnosti. To je jedna zcela reálná varianta vývoje. K tomu ovšem jednu poznámku: všimněte si, jak málo se ví a publikuje o podstatných rysech nynějšího vývoje. Jak bulvárně se komentují „reformy“, jak povrchně a kolikrát tendenčně se informuje o sem tam vznikajících a sílících protestech!
S přijatelnou dávkou nejistoty lze formulovat tři základní varianty vývoje v nejbližších měsících a letech:
I. vše pojede dál poklidně, tak jako dosud, a to i navzdory hospodářské krizi, vláda dokončí své funkční období a poslanecká sněmovna též, „blbá nálada“ bude sice přetrvávat, nebo i zhoustne, společenská deziluze se bude spíše zvětšovat, ale mimo menšinové kritické publicistiky a málo úspěšných dílčích pokusů o odpor (místní stávky, „týdny neklidu“ či jiné dílčí akce) a nepovedených pokusů o společenskou mobilizaci (petiční akce, snahy o zakládání nových pidistran, sem tam nějaká ta nečetně navštívená demonstrace atd.) – bude celkem vzato klid.
II.dojde k otřesům, ale oficiální politický establishment je bude zvládat standardními prostředky, tedy dílčími ústupky, hlasováním o důvěře vlády a její případnou demisí, případně předčasnými volbami do poslanecké sněmovny, vše kombinováno s obvyklými planými sliby opozice (v prvé řadě ČSSD), že po změně vlády nastane téměř ráj na zemi…
III. dojde k živelné nespokojenosti, kterou se nepovede standardními prostředky establishmentu utlumit ani zkanalizovat do oficiálních procedur a institucí: divoké stávky, rozšířující se stávkové hnutí, vznik sítě stávkových výborů, divoké masové demonstrace proti propouštění, proti vládě a „reformě“, následované represemi proti spontánním aktivitám – neohlášeným srocením lidu a nadivoko zahájeným stávkám. Na Slovensku zbídačení Romové vzali v obdobné situaci před pár lety útokem obchody se základními životními potřebami. Praha je bohužel místem, kde je něco takového možno čekat nejméně. Je pravděpodobné, že by takové aktivity mohly začít v periferních oblastech s nejnapjatějšími poměry v zaměstnanosti a výši reálných výdělků.
Na všechny základní varianty bychom se měli připravovat. Měli bychom vědět, co dělat, když ta která nastane. Zajímavé je to, že pokud se připravíme na třetí variantu, budeme do jisté míry připraveni i na ty zbylé. Náš aktuální odhad ke druhé a třetí variantě:
Kumulace hospodářské krize a neoliberálních „reforem“ může být docela zajímavou výbušnou směsí. Nicméně politické otřesy lze očekávat asi nejdříve koncem roku 2009, méně pravděpodobně v létě 2009. Kolem poloviny roku (koncem jara?) vzroste nezaměstnanost (doba dovolených spojená s ukončováním krátkodobých pracovních poměrů a s odchodem absolventů ze škol) a již naplno reálně dopadne i hospodářská krize – masové propouštění, útlum výroby a investic, ale i zdražování životních potřeb v kombinaci s redukcí sociálních dávek a různých výhod. Očekáváme pak přes prázdniny tlumený (díky dovoleným a výlukám z práce s příslibem podzimního rozjezdu), ale vzrůstající neklid. Plný nápor případné krize by měl nastat v podzimních měsících a s nástupem zimy (absolventi škol budou hledat uplatnění, stejně jako sezónní profese, pokud nastoupí rychle špatné počasí nebo přijdou mrazy, utlumí se práce ve stavebnictví i nad míru útlumu způsobenou krizí).
K tomu pouze jednu poznámku: ČSSD se nepochybně chopí příležitosti a pokusí se obyčejnému člověku vsugerovat, že stačí zvolit ji – a vše bude pak již její vládou zařízeno, vše se vyřeší. Pokud opravdu zvítězí, její vítězství ovšem asi nebude tak pronikavé, aby mohla vládnout sama. Tedy opět bude nutno přibrat nějakého toho lidoveckého či zelenomodrého trpaslíka. Zdrojem postupného zklamání obyčejného člověka z koaliční vlády sociální demokracie + trpaslík bude nejen průběžná vnitřní intelektuální i mravní degradace a impotence soc.dem. u moci, její potácení mezi blairovskými koncepty a klasickým, poněkud natvrdlým socdemáctvím + všemožný nápor politické korupce, dokud bude u moci, ale i brzdící účinek trpaslíka, který byť malý, bude nemilosrdně vydírat ve prospěch zachování podstatných „výdobytků“ neoliberálních reforem. Celý tento proces může trvat několik let, kdy k žádné krizi nemusí vůbec dojít, když naděje okrádané a zbídačované většiny se nejprve soustředí na vítězství soc.dem. a pak bude několik let probíhat postupná desiluze – to vše za přičinlivé pomoci prodejných mediálních profesionálů (vesměs kopajících za „lidi pravé vůle“, tedy za ty, kdo tento establishment aktivně podporují) a pokládání běžné bulvárně-mediální clony pseudotémat, dezinformací a lží pro masovou indoktrinaci, výrobu podmíněných reflexů a zábran (příkladem budiž dnešní zastydlý antikomunismus studenoválečnických kvalit).
V nynější situaci je tedy nepochybně racionální zamyslet se nad tím, jak budoucího vývoje využít k vybojování skutečné demokracie, ku prospěchu ochrany prostředí a zdravých životních podmínek populace, ochrany kulturního dědictví národa a k nápravě četných škod způsobovaných tímto nynějším pořádkem. Víme celkem dobře, jak devastující účinek má dnešní systém na prostředí i na celkový fyzický i mravní stav společnosti. Ať již jde o hospodářské nebo politické švindly jako zobecněný standard nemravnosti, o korupci, jež se stala integrálním prvkem politického i hospodářského života a nezbytnou součástí jejich fungování v jejich nynější kvalitě, o otřesné zacházení s volnou krajinou nebo o bezohlednou hypertrofii individuálního automobilismu se všemi svými drtivými důsledky a následky pro veřejné zdraví. A takových problémů je celá řada. Základním a podstatným problémem ovšem je prolongace starého industriálně-tržního společenského modelu trvalé expanze a neustálého růstu, dramaticky zesilovaného a zároveň mrzačeného globalizací kapitálu. Nejde o nic jiného, nežli o nezodpovědný postoj: dokud se kšefty točí, je nutno shrabovat zisky – a po nás potopa! Nedělejme si ale iluze o reálných šancích na dosažení rychlých a zásadních změn. Někde se však začít musí a dobře připravené požadavky změn mohou uvést do chodu vývoj charakterizovaný potřebou dalších změn, dalšího jejich prohlubování.
Jaký vztah k oficiálnímu politickému establishmentu zvolit?
Reálný kapitalismus české provenience potřebuje adekvátní politický výraz, jehož proměny, aféry, reformy, personální obměny, volby, reorganizace a veškeré pestré politické hrátky jsou jen zárukou neměnnosti toho podstatného, co je v základech daného pořádku. Tento politický systém je dobře vystižen heslem, nastříkaným sprejem na zdi kteréhosi svatostánku konzumu: Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali!
Neměli bychom si dělat žádné iluze o reálném fungování této masové zastupitelské demokracie – jde o vyprázdněnou formálně-procedurální hru glajchšaltující názorové spektrum pomocí politického zákona velkých čísel. Probíhající politické divadlo není sférou skutečných rozhodovacích procesů a volební akt je pouhou procedurální a zformalizovanou legitimizací mocenských struktur pomocí vydání bianco mandátu (zásada neodpovědnosti zvolených zástupců voličům). Za tímto falešným politickým divadlem se nalézá neveřejná, nekontrolovatelná sféra reálného, neformálního, často korupčně-mafiánsky organizovaného mocenského rozhodování podstatných věcí.
Tento celkový společenský pořádek včetně oficiálního politického establishmentu je vlastně docela dobře fungující relativně dovršenou soustavou. Pokud by se mělo na něm něco podstatného měnit (a praktických podnětů i výzev k zásadní změně přináší realita hodně), pak bude nutno do něj udeřit zvnějšku, asi tak, jak provedla NSZZ Solidarnosć, blahé paměti, když narazila do reálně socialistického politického establishmentu v Polsku v srpnu 1980.
Každopádně poučení z konců Strany zelených u nás je jednoznačné: zakládat stranu jako klasickou součást daného politického establishmentu nemá smysl – buď se bude muset přizpůsobit pravidlům dané hry a tedy se stane neškodnou součástí oficiální politické soustavy s veškerým tím svinstvem, jež to spolu nese (kariéristé a političtí spekulanti se rychle prosadí do čela) – nebo se nepřizpůsobí a zaujme roli okrajového outsidera bez šancí.
Dále: poučením z nedávných řeckých událostí je důležité pravidlo, nenechat se zmáknout opozicí pro její vlastní cíle. Takové hnutí musí být svébytnou silou s kritickým vztahem a odstupem k celému politickému establishmentu a s cílem prosazení systémových změn proti jeho odporu a jemu navzdory. Chvilkový soulad cílů s některou stranou či s opozicí je nutno zúročit a využít – ne však tak, aby se nezávislá společenské akce stala jen účelově využitým beranidlem proti politickým protivníkům!
Co prosazovat? Jaké postuláty formulovat – tady a teď??
Ve chvíli propuknutí společenské krize se samy od sebe objeví podstatné – nebo také jen veskrze symbolické – požadavky daného momentu (např. odchod toho kterého politika z funkce, demise vlády), jež bude nepochybně nutno podpořit, byť půjde o dílčí nebo jinak omezené požadavky. Přesto nelze vše nechat náhodě. Je nutno rozvíjet a připravovat okruh návrhů či požadavků systémových změn, jež bude nutno v pravý okamžik a na pravém místě požadovat. Je nutno krizi pochopit nejen jako neštěstí, ale především jako příležitost k nápravě.
Představa podstatných, systémových změn – jaká vůbec je? Před vypuknutím akutní sociální krize je nutno v tomto mít jasno! Je nutno zvažovat i rizika změny k horšímu. Případný úplný sociální rozklad by v nynějším globalizované světě mohl mít v případě zhroucení struktur a vztahů ještě daleko horší dopady, něž ty známé z historie 20. století!
Musíme vycházet z předpokladu, že půjde spíše o postupné změny reformního charakteru. Žádnou radikální revoluci tady a teď nečekejme. Prvý sled požadavků by měl mít silný sociální akcent a měl by být veden snahou o důslednou demokratizaci poměrů. Postupné změny (případně postupně se radikalizující požadavky) vypadají jako pravděpodobnější nežli představa náhlé radikální změny. Klíčovým požadavkem bude ukončit neoliberální reformy a revidovat důsledně to, co bylo již provedeno (zejména reformu daní a veřejných financí, opět zavést daňovou progresi). Rozhodně neprovádět další kroky reformy zdravotnictví a nezahajovat připravovanou neoliberální reformu vysokých škol. Sociální a zdravotní pojištění musí mít veřejný statut, pojišťovny musejí fungovat na neziskovém základě a musí nad nimi být ustavena spolehlivá veřejná kontrola. Dále: mělo by jít o požadavky důsledné státní, krajské a obecní podpory veřejnému zdravotnictví, veřejné sociální péči a také veřejnému systému vzdělání, tedy tomu, co lze chápat jako podstatu sociálního státu. Soukromé aktivity v těchto oblastech nerušit, ale tlačit je k neziskovému statutu veřejné služby. Výrazná podpora vědě a výzkumu, zejména základnímu a společenskovědnímu. Pracovní zákonodárství, zajištění v nezaměstnanosti (to by měl podrobně doplnit někdo, kdo se tím prakticky zabývá), otázka minimálních mezd, posílení kolektivního vyjednávání, zavedení zaměstnaneckých rad s podstatnými kompetencemi zejména při prodeji podniku, propouštění, změně výrobního programu, předmětu podnikání, technologie, uzavření provozu nebo restrukturalizaci podniku. Důsledná zemědělská politika musí zajišťovat ekonomické přežití českých zemědělských podniků, což musí být strategickým cílem. Pro případ potravinové krize musí být české zemědělství v takovém stavu, aby bylo schopno zajistit základní přežití národa. S tím je spojena i nezbytnost zpřísnění ochrany zemědělské i lesní půdy, zejména pokud má být odnímána natrvalo. V posledních dvou desetiletích se množí škodlivá komerční a rezidenční zástavba, zejména zemědělské půdy. V oblasti výkonu veřejné správy je nutno důsledně institucionálně oddělit výkon státní správy od územní samosprávy, tedy přerušit zhoubnou a nemravnou podřízenost úřednictva nyní vykonávajícího přenesenou působnost od podřízenosti politickým reprezentacím obci, měst a krajů. Důsledně zjednodušit a zefektivnit přístup k soudní ochraně práv, zrušit neobhajitelná procesní omezení rychlé a účinné soudní ochrany práv a potlačit neplodný, obstrukční procesní formalismus. Jednoznačné posílení ochrany veřejných zájmů při výkonu rozhodovací činnosti ve státní správě, tak hanebně przněných a zbaběle opouštěných úřednictvem: veřejným zájmem mj. je ochrana zdravých životních podmínek, právo na příznivé životní prostředí, ochrana kulturně-historického dědictví, ochrana přírody, ochrana všech obecných, společných statků, ochrana a výrazná podpora hromadných forem dopravy a nutné, důsledné zpoplatnění externalit individuální dopravy. Zavedení obecného principu, že občan má právo na účast v každém úředním rozhodování, jehož výsledky nebo i nepřímé důsledky se jej mohou přímo dotýkat. Každý volený zástupce musí být odpovědný za výkon své funkce a musí být povinen zveřejňovat informace o své činnosti. Může být odvolán kvalifikovanou většinou svých voličů. Konečně na všech úrovních územní správy (celostátní, krajské, regionální, obecní, v části obce) zavést vhodné procedury přímé demokracie tak, aby jejich užití mohlo být prakticky účinnou pojistkou proti selhávání demokracie zastupitelské. Problémem je určitě nynější oficiální tendence rozdělovat dotace na kulturu i mezi ryze komerční subjekty ziskového podnikání v kultuře a krátit či přímo potlačovat neziskově založené, veskrze tvůrčí, experimentální a avantgardní umělecké snahy včetně nekonvenčních (např. Galerie Artwall, grafitti i další formy „pouličního umění“ apod.) a společensky angažovaných a problémových uměleckých projektů. Důsledná demokratizace prostředků veřejného sdělování, důsledné oddělení veřejnoprávních sdělovacích prostředků od závislosti na politických orgánech a partajních vlivech.
Určitě se najdou na stejné úrovni obecnosti další podstatné potenciální systémové požadavky. O tomto bychom měli přemýšlet, diskutovat, posléze pracovat na konkretizaci požadavků a na rozpracování jejich uskutečnění. Nezbytné je kontaktovat odborníky. Pamatujme: náhoda vždy přeje připraveným!
Iniciativa za společenskou změnu?
Musíme zde vzpomenout zajímavé zkušenosti, staré již 20 – 25 let: podmínky příštích změn se promýšlely již před rokem 1989, a to nejen při tenisu mezi pány Klausem, Kočárníkem a spol. Dělo se tak na poněkud serióznější úrovni i v prostředí Ekologické sekce Biologické společnosti ČSAV Brno. Ta se scházela v konírně Valdštejnského paláce a během 80. let se v ni sesli Vavroušek, Dejmal, Moldan, Míchal, Trpák, Mezřický s Kružíkovou, Stoklasa, ekonomové Lamser, Černá a Tošovská a řada dalších odborníků a aktivistů a v tomto prostředí se nejen přednášelo a diskutovalo, ale připravovaly se dokonce prvé náčrty budoucích předpisů (zákona o životním prostředí), připravovala se odborná východiska ke zrodu samostatného rezortu ochrany životního prostředí. Něco viselo stále zřetelněji ve vzduchu a tito lide nezaháleli a připravovali se na prosazeni nazrávajících změn v ochraně prostředí. Posléze se po listopadových událostech 1989 ukázalo, jak správné to bylo. Nejen že lidé z tohoto okruhu se přímo účastnili v centru dění v OF (Vavroušek), ale jejich připravenost vedla k tomu, ze se velmi rychle začalo rodit právo ochrany ŽP spolu s institucemi ekologických rezortů – na federální a na republikových úrovních. Znovu se potvrdila stará pravda: náhoda přeje připraveným! Z toho by pro nás dnes mělo vyplývat poučení, že vedle své každodenní práce a únavných bojů všedních dnů bychom měli myslet i v širších souvislostech a ve vzájemné debatě se pokusit nalézt několik opravdu prioritních požadavků + následně podrobněji rozpracovat cesty k jejich splnění tak, aby ve chvíli krize, kdy jinak arogantní moc znejisti a zjihne, bylo možno požadavky na změny, jež bezpochyby přijdou na pořad dne – nevyhnutelně obecně demokratické a hospodářsko-socialní povahy – mít již předem vydiskutované mezi námi, připravené, rozpracované tak, aby je bylo možno přinést hotové k projednaní a přijetí. A tvrdě na nich společně trvat. „Startovací okno“ pro jejich prosazeni může byt velmi úzké, jen ta chvíle krize, než se normalizační establishment znovu zformuje. Proto je nutno přemýšlet a debatovat již dnes a připravovat ty věci v předstihu,„do šuplíku“. Je téměř jisté, že v den „D“ na něco takového už nebude čas. Největší slabinou krizových vyjednávání bývá nezkušenost, nepřipravenost, chaos a tápání. Toho se musíme v maximální možné míře vyvarovat!
Taková přípravná iniciativa bude muset splnit některé důležité podmínky: bude muset být tvořena zdola, bez účasti nynějších partají a jejich sekretariátů, bez účasti oficiálních politiků, byť momentálně jakkoli opozičních. Problémem totiž je, že takové iniciativy by nemělo být následně po jejím vystoupení užito či zneužito k podpoře oficiálního establishmentu, tedy ani žádné jeho části. Jejím ústředním a podstatným cílem musí být prosazení a provedení systémových společenských změn, nikoli tedy jen rutinní obměna politických partají a k nim náležejících postav u kormidla moci. Taková obměna není nežli opakem systémové změny: je potvrzením neměnnosti.
Asi už je na čase, abychom se zbavili iluzí, že ti, co vykonávají moc, to dělají špatně, ale až „my“ je vystřídáme, tak že se to zásadně změní. To jsou pro někoho ideály, pro jiného jen vhodné záminky k usilování o kariéru politického profesionála. Už jen proto, abyste obstáli v politické konkurenci, musíte pak začít politikařit – tedy se přizpůsobíte velmi rychle pravidlům hry tohoto politického establishmentu. Musíte chtě nechtě užívat běžných prostředků a nástrojů politické soutěže. A pokud se vám podaří být zvoleni či jmenováni do funkcí, tak válcování vašich ideálů, programových postulátů i vaší páteře dál pokračuje. Nepřijetí veškerých pravidel dané hry způsobí, že budete ze hry tak či onak eliminováni. Přijetí těchto pravidel bude znamenat, že jste se stali adekvátní součástí daného establishmentu. Jakápak systémová změna! Na takové věci koukejte rychle zapomenout! I když: politika je z velké části vzbuzováním nereálných představ, tedy iluzí. Takže pokud jste dost šikovní, tak můžete pokračovat ve své původní rétorice a předstírat zásadní změny. Pokud se vám povede vyvolat nebo i jen dostane do vaší blízkosti kterýkoli jev, který by bylo možno alespoň vzdáleně považovat za naplňování vašich radikálních idejí, tak jej musíte náležitě nafouknout, prohlásit za svou nehynoucí zásluhu a široce zveřejnit jako důkaz toho, že plníte, co jste slibovali. Jenže: právě toto je jen důkaz vašeho přizpůsobení a konečného krachu vašich původních ideálů či programových postulátů – a také vašeho charakteru. Jde o jejich sprosté, cynické zneužití, jež je ale naprosto správné a zcela na místě z hlediska reálných pravidel politické hry. Pokud budete bez skrupulí postupovat tímto způsobem, čeká vás nejspíš skvělá kariéra politického profesionála v nezměněném prostředí stávajícího politického systému. Dobrou chuť a upřímnou soustrast! Krach Strany zelených je aktuálním příkladem neplodnosti vstupu do vysoké establishmentové politiky a jeho destruktivních důsledků. Čili: touto cestou rozhodně nejít. Ale jakou? Neopustit iniciativu zdola se přímo nabízí. V jejím rámci pak vyjednávat a vyvíjet tlak právě na politický establishment. Ovšemže ani toto není bez úskalí. Jednak je tu stále svůdná nabídka jít blíže výkonu moci a za cenu kompromisů se začlenit mezi establishmentové postavy. Má to své výhody statusového vzestupu a také hmotné výhody. Můžete uspávat své svědomí třeba tím, že přece volíte účinnou cestu k prosazení alespoň něčeho výměnou za kompromisy v ostatku. V iniciativě spočívající v tlaku zdola vám nikdo nic nedá, kdežto tady budete hmotně zajištěni a budete mít jiné možnosti. Tyto svody nelze podceňovat. Budou tu pořád!
Ano, budeme pracovat s nahou zadnicí. Vedle své obživy, jako amatéři v nerovném zápase s politickými profesionály, kteří disponují administrativním, mocenským a finančním zázemím, mají řadu profesionálních pobočníků, pomocníků a zřízenců. Mají peníze, reálnou moc, špicly, policajty a kriminály, najaté vrahy i ozbrojenou moc profesionálních landsknechtů. Vtip je v tom, že ve zlomových, krizových situacích jim to nebývá moc platné. Pokud jste dobře připraveni, máte odvahu a cítíte opravdovou podporu ostatních spolubojovníků, můžete v rozhodné době ustát i velmi asymetrická střetnutí. Věřte, že víme, o čem mluvíme.
Jaké zásady by měly v takové iniciativě za společenskou změnu platit? Především vědomí iniciativy zdola, jež se nemá přeměnit ve formální politický subjekt. S oficiální mocí se nebratří, s mocí se vyjednává nebo bojuje. Profesionální politiky a pracovníky aparátů politických stran mezi sebou nechceme. Struktura je horizontální, síťová, neformální, tedy nejde o právnickou osobu, ale o neformální pružnou síť. Kolektivním účastníkem nemohou být politické strany nebo jiné subjekty s politickým programem, pochopitelně ani obchodní subjekty a ani náboženské společnosti nebo církve. Jejich členové samozřejmě ano. Musí se hned na počátku v onom zakladatelském jádru vydefinovat cíle, tedy ty systémové změny, jež budou prosazovány. Poté je nutno rozpracovávat konkrétní podobu požadavků i způsobů jejich uskutečnění. Nemůže stačit, aby byly nastoleny jakkoli správné, nicméně jen obecné postuláty. Čím konkrétněji budou rozpracovány, tím lépe. Proto je velmi žádoucí členství či spolupráce odborníků z těch sfér, o jejichž změnu jde. Deprimovaných a otrávených odborníků je dost – jen je nutno snažit se je vyhledat a vyzvat ke spolupráci. Kolikrát mají docela zajímavé věci již dokonce připraveny v šuplíku.
Měl by být přijat jakýsi morální kodex, kterého bychom se přidržovali. Jeho závažné porušení by mohlo být důvodem k ukončení spolupráce. Rozhodně by bylo důležité krotit své „kariérní ambice“. Přijetí veřejné funkce by ovšem nebylo paušálně zakázáno (takový aktivista hnutí určitě může být zastupitelem obce, města či kraje nebo i pracovníkem výkonných složek – správních orgánů), mělo by však jít o účinkování na dobu přesně určenou nebo (u úředníků) s jasnými pravidly a v případě veřejné funkce se závazkem brát za výkon funkce odměnu maximálně ve výši průměrné mzdy oficiálně určené za minulý kalendářní rok – a zbytek odvádět do podpůrného fondu iniciativy (podpůrný fond by mohl být veden některou formalizovanou strukturou – třeba občanským sdružením, měla by se ovšem od počátku určit závazná pravidla jeho správy a způsobu poskytování prostředků – i zásada transparentnosti hospodaření). Tím se omezí příliv kariéristů a pouze hmotně zainteresovaných lidí, zhoubný pro veškeré oficiální politické subjekty tím více, čím blíže vrcholové politice a reálnému výkonu vládní moci jsou.
Má smysl uvažovat o vytvoření souboru návrhů prvého sledu systémových změn + připravit podrobné (realizovatelné) návrhy těchto změn. Má smysl uvažovat o snaze o podporu, podchycení a pěstování tlaku zdola k jejich prosazení. Mělo by jít o zárodek nestranického sociálního hnutí, jež bude spolupracovat především se strukturami občanské společnosti (občanská sdružení, odbory, neformální iniciativy, církve a podobné sešlosti). Neměli bychom se nechat zneužít politickými stranami a jejich špičkami v partajních hrátkách, nicméně spolupráce se straníky našich názorů a obezřetná spolupráce s partajemi za účelem dosažení společných cílů by neměly být vyloučeny.
K čemu by nemělo dojít
Neměli bychom dopustit, aby došlo ve chvíli akutní sociální krize k násilným excesům. Jakkoli budou mnozí pravděpodobně zcela právem rozhořčeni. Ani kdyby dobyli Strakovu akademii nebo po právu vyhnali zákonodárce z jejich zasedacích sálů a restaurací, není tím žádná systémová změna zajištěna. Ba právě naopak: takové události by měly za nevyhnutelný následek nasazení ozbrojených sborů a vyhlášení stavu nebezpečí nebo nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu podle zákona č. 240/2000 Sb. o krizovém řízení a suspendování veškerých občanských a politických práv. Takto může politická oligarchie krizi velmi účinně zvládnout a všechny nepohodlné pozavírat, umlčet či zastrašit. Jakkoli sami uznáváme, že dlažební kostka vržená v pravý čas na pravém místě může být dějinotvorným fenoménem, zde bude zapotřebí takové případy nedopustit, i když se o ně určitě budou pokoušet některé horké hlavy a také úřední provokatéři – právě aby silové řešení umožnili.
Daleko účinnější bude sice poklidná, ale rozhodná a masová podpora požadavků a jejich prosazení. Daleko účinnější bude reálná hrozba masovou vlnou okupačních stávek, občanské neposlušnosti a nakonec v případě nezbytnosti ostrou a neomezenou generální stávkou. I při užití těchto prostředků to bude druhou stranu konfliktu velmi svádět k silovým řešením, k násilí a represáliím. Tomu riziku se do značné míry nelze vyhnout. Nemá však žádný rozumný smysl nahrávat soupeři na smeč.
Dále je nutno si uvědomit, že spontánně vzniklé iniciativy jsou svého druhu nouzovými strukturami, jež zpravidla docela dobře fungují v době akutní krize. Jakmile se však krize stane vleklou či latentní anebo skončí, takové nouzové struktury mohou výrazně selhávat. Ať již díky únavě aktérů, nebo – a to je velmi závažné – z toho obecného důvodu, že ve změněných podmínkách po odeznění akutní fáze krize, se jejich organizační principy a způsob fungování stávají neadekvátními, nevhodnými, neodpovídají ani situaci, ani problémům a úkolům, jež se na takové struktury nově začnou valit. Zde lze předpokládat silné tlaky na přizpůsobení, tedy formalizaci daných struktur a jejich včlenění do existujícího institucionálního rámce společnosti, do politického establishmentu. Bude to naléhavý problém zejména v situaci, kdy bude nutno dál hlídat moc, zda plní závazky a v případě neplnění ji k tomu průběžně nutit. Tady neformální krizové sociální struktury mohou docela výrazně selhávat a časem se i rozpadat a zanikat – nebo se formalizovat a cestou vynucených kompromisů se samy sobě zpronevěřovat.
Ovšem úplně největším rizikem je možnost, že k ničemu nedojde. A pokud krize nastane, že ji politický establishment vyřeší dříve, než bude možno vnést podstatné požadavky na pořad dne. A pokud se to i podaří, bez opravdu výrazné podpory zdola se nic z nich neprosadí. A veškeré prostředky establishmentu budou napřeny k tomu cíli, aby se nic neprosadilo, to je jisté! Navzdory tomu, že půjde o vcelku krotké, ale zcela oprávněné reformní požadavky – nebude se opravdu jednat o kdo ví jakou převratnou revoluci. Ty požadavky budou vlastně jen obecně demokratické, tedy k zajištění toho, aby ústavně proklamovaný právní stát nebyl jen oplzlým vtipem, aby byly naplňovány (ne tedy destruovány) v rámci ekonomických možností funkce moderního sociálního státu. Aby volené politické reprezentace byly lépe kontrolovatelné a také aby měl lid proti jejich selhávání a darebáctvím nějaké reálné prostředky obrany.
Opravdu, ve většině půjde o pouhá ve slušné společnosti samozřejmá pravidla spravedlivého jednání a vládnutí, dodržování fair play!
Co dělat teď hned?
Samozřejmými průběžnými výstupy mohou být kratší tématické texty (články, studie) zvoucí a provokující k debatě, jež přitáhne zájemce – lidi, kteří utvoří neformální e-mailovou síť. Po proprání v interních debatách by měly být texty publikovatelné v Britských listech, Literárních novinách, v časopisech jako je A-kontra, A2 a v podobných periodikách a přitahovat další zájemce. Vždy by měla u textu být nějaká kontaktní e-mailová adresa.
A další možnost: za pomoci lidí ze sítě aktivně a cíleně vyhledávat ohniska konfliktů a společenského odporu. Navázat s nimi kontakt a v ideálním případě se účastnit a pomáhat, včetně získání vlivu na taktiku, organizaci a formulaci požadavků.
Takovým ohniskem jsou nepochybně protiradarové aktivity, ale nemůžeme vyloučit ani vznik dalších ohnisek: příprava velmi nebezpečné neoliberální reformy vysokého školství (zavedení školného je pouze její nejviditelnější atribut). A další ohniska budou určitě vznikat – např. kolem odborů a masového propouštění z práce v regionech. Bylo by dobré být u toho a jakmile uzraje situace, mít izolovaná ohniska k tomu, aby se navzájem propojila. Tak by mohla vznikat organizace – hnutí „nového typu“ – jež by bylo schopno v pravou chvíli nastolit požadavky systémových změn, podložené širokou lidovou podporou.
Uvažujeme v těchto souvislostech o postupném vytvoření něčeho, co by mohlo vypadat jako onen legendární „Komitet Samoobrony Spolecznej – Komitet Obrony Roboników“ ze druhé poloviny 70. let v Polsku – tehdy, po dělnických nepokojích v roce 1976 v Radomi a Ursusu u Varšavy vznikla skupina zahrnující pár intelektuálů (Andrzej Gwiazda, Jan Jósef Lipski) včetně advokátů (Jan Olszewski, nestor polské advokacie), kteří objížděli soudy s účastníky nepokojů, advokáti je zastupovali a hájili, ostatní byli pozorovateli. Postupně se vytvořila struktura, jež v okamžiku vypuknutí stávky v Gdaňské loděnici V. I. Lenina v srpnu 1980 byla připravena a následně i pozvána stávkujícími k vyjednávání s oficiální mocí a výrazně tak posílila vyjednávací pozici dělnických reprezentantů. Najednou proti oficiální vládní delegaci vedené vicepremiérem Rakowskim už neseděli v rámci Mędzizakladowego Komitetu Strajkowego jenom svářeči nebo jeřábníci – ale i kvalifikovaní sociologové, spisovatelé s evropským rozhledem, právníci.
Samozřejmě, NSZZ Solidarnosć se pak vyvíjela dál, přes válečný stav a došlo k výrazné politické diferenciaci, ale první dobu to bylo zcela autentické a potenciálně hodně levicové masové hnutí zdola, kde se účastnili na docela významných pozicích „trockisté“ (Wroclaw) a další političtí alternativci.
My nepotřebujeme v dnešní situaci objíždět soudy a hájit zatčené demonstranty, tím více se můžeme věnovat tříbení názorů, sebevzdělávání a také budování a provozu základní krystalizační sítě s důrazem na pronikání do regionů i různých sociálních prostředí (odbory, vysoké školy, publicistika, kultura, kontakt se sociálně problémovými regiony, alternativními politickými prostředími).
Takže: začněme mailovou sítí podobně smýšlejících!
V Praze dne 20. 2. 2009 Štěpán Steiger Petr Kužvart
Diskutovať môžeme tu alebo na facebooku :)